Dnes je 2. února – jsou Hromnice Imbolc není lékařská zkratka pro imbecila. Takhle říkali irští Gaelové v dávných dobách svátku u nás známému jako Hromnice.
Nezmiňuji se o Hromnicích jen tak pro nic za nic: možná i vy jste viděli film „Na Hromnice o den více“, ve kterém se Phil (Bill Murray) dostane do časové smyčky a furt se mu opakuje jeden a ten samý den. Právě tenhle film mne dovedl k nápadu udělat to, co tam udělal on: Začnu se v dospělém (v mém případě důchodcovském) věku učit na piáno. Přesněji řečeno: zabojuji proti své klavírní imbecilitě.
Já hraju na klavír jako ďas, zahraju kdeco, ale neumím hrát z not. Chodil jsem do klavíru několik let, ale plynné čtení not jsem prostě nezvládl. Tedy, odborník by to nenazval klavírní imbecilitou, ale notovou dyslexií.
8. února 2016
Jedna nota denně
Konečně jsem se k tomu dokopal a začal noty studovat. Phil (Bill Murray) v „Hromnicích“ sice denně chodil za učitelkou klavíru, ale já nejsem v nekonečné časové smyčce jako on (nikdy bych neřekl, že v důchodu budu mít tolik práce, je to pořád něco)…Takže si musím poradit sám.
Nakreslil jsem na papírové čtvrtky formátu A5 prvních deset not plus nutný kousek notové osnovy. Na každý list samozřejmě jednu. Na zadní stranu napsal velkým latinským písmenem její název. Každý den v týdnu se naučím jednu kartičku a v sobotu a neděli budu odpočívat: nesmím se zas tak moc přetěžovat.
20. února 2016
Nikde nablízku není vhodná propast
Míchám noty jako karty a pak je rozkládám a čtu… Mám dyslexii nebo nemám? Proč některé noty poznám na první pohled, kdežto jiné i po dvou týdnech visí trapně na linkách jako neznámí tajemní tvorové, které dosud lidské oko nespatřilo? Je to bída, Phile! A k zlosti. Vykašlat se tak na to a rozjet se s autem do propasti! (Tomu ovšem budou rozumět jenom ti, kteří film „Na Hromnice…“ s Billem Murrayem v hlavní roli viděli.)
18. března 2016
Jiří Kajínek a Václav Hudeček
Zabojoval jsem a umím už identifikovat všechny noty, i ty na pomocných čárkách, co jsou nahoře a dole mimo osnovu. Vznikl ale nový problém: basový klíč. To je pro klavír nutné, my klavíristi musíme ovládat nejen klíč, který používá Václav Hudeček, ale i ten, který používají basisti (žádného významného basistu neznám, napadá mne jen Kajínek))
Takže zas znova od začátku, neboť mně dobře známé noty,které umím v houslovém klíči nazvat takřka křestním jménem, se v „ basovém“ klíči jmenují úplně, ale úplně jinak.
23. března 2016
Jak mne zklamal J.J.Rousseau
Stejně je to celé nějak zbytečně složité. Proč notu Cé jednou přesně v půli protíná linka, kdežto o oktávu výš si Cé hoví v mezeře mezi linkami? Navíc ten basový klíč: kdyby bylo linek více, nemusel by basový klíč být a nemusel bych se učit celou hromadu not znovu, pod jiným jménem. Není to až moc komplikované?
Jean Jacques Rousseau (1712-1778) byl asi stejného názoru jako já, protože svého času, jak známo, prosazoval svůj zcela originelní vlastní systém notového záznamu. Ale neujal se. Opustil tuto oblast bádání a začal se zabývat lidskoprávní problematikou, což později vedlo… Ale dosti tlacháni, zpět ke klavíru: Kdyby J.J. Rousseau prosadil svůj jistě geniální notopis, mohl jsem už víc než 50 let hrát bez potíží z listu „Měsíční sonátu“. Takhle hraju akorát „Chlupatý kaktus“ anebo Suchého- Šlitra „Každý ráno na piáno“… Což dokáže každý, kdo si jen trochu „osedlal klavír“, jak to krásně vyjádřil Karel Čapek v románu o neschopném skladateli Foltýnovi.
27. května 2016
Noty a vzduchovka
Tak už umím skoro všechny noty, co jsou, v obou „klíčích“, byť to jde strašně pomalu. Dalo to ale práci! Věřili byste, že not je minimálně tak okolo čtyřiceti? Ty noty, které skladatel vpíše přímo do osnovy, ty se dají identifikovat jakž takž. Zadívám se na ně pronikavým zrakem odborníka a vím – ty seš, potvoro, v basovém Dé, v houslovém Há. Ale ty na pomocných čárkách, – to je už fakt vysilující. A takových případů je plno a pomocných čárek nad i pod osnovou přibývá…
Za mého mládí jsme stříleli ze vzduchovky vrabce na telegrafních drátech. Ten na drátě sedící vrabec se trefit dá (mně se to sice nepodařilo, ale některým starším kámošům jo), ale když začali poletovat pod dráty, nad dráty, to už vzduchovkou netrefíš…No, dá to ještě práci.
17. června 2016
Názor muzikologa
Navštívil jsem muzikologa, který shodou okolností bydlí nedaleko. Ujistil mne, že perfektní zvládnutí not a hraní z listu není nic těžkého, jen pouopouhá otázka cviku, prachprostá rutina. Zajímavé, že já po půlhodině procvičování se v poznávání not (snaha identifikovat neznámou notu v co nejkratším čase) jsem natolik vyčerpán, že sotva vstanu z křesla. Nejde mi to. Musím si dát další kávu, abych po zbytek dne („notuji“ brzy ráno) mohl dále fungovat.
17. června 2016 večer
Rada virtuózova
Večer jsem si vzpomněl na vzdáleného strýčka, který, nyní již na odpočinku, byl povoláním klavírní virtuóz. Snad bude znát nějakou fintu, jak se stát v oblasti "notočtení" konečně rutinérem... On jím stoprocentně byl, viděl jsem ho hrát na koncertech přímo z not oběma rukama a velikou rychlostí.
V dlouhém telefonátu jsem z něho dostal jen to, že vždycky, když před koncertem letěl v letadle, promítal si klavírní part s notami v hlavě a takto si celou skladbu promrskával, aby ji pak mohl, třeba v Reykjavíku, hrát bez potíží zpaměti.. No, ani jsem to nezkoušel…Nezbývá, než doučit se všechny noty, i ty, co jsou na kartičkách nad a pod osnovou, tak, abych je později mohl z notového záznamu, sedě za klavírem, bezpečně identifikovat. A sednout za piáno a začít už konečně hrát.
18. června 2016
Sluchaři a notaři (s krátkým „a“)
Dost mne překvapil Václav Kopta, který ve Všechnopárty tvrdil, že neumí hrát z not. Že prý je „sluchař“. Našel jsem si o něm, že absolvoval konzervatoř, takže mu až tak moc nevěřím. Já jsem to s neznalostí hraní z not dotáhl akorát po čtvrtý ročník tzv. lidušky. Uměl jsem poznat bezpečně notu Cé a od ní jsem si při nácviku skladby ostatní noty odpočítával. Pak jsem se naučil skladbičku nazpaměť a bylo to. Podle mne každý absolvent konzervatoře musí být nutně "notař", teda musí ovládat notočetbu, hraní z listu.
Pokud tedy nějaký sluchař absolvuje konzervatoř, neznaje not, musí to být génius, který si poslechne „Měsíční sonátu“ z nahrávky, pak sedne ke klavíru a zahraje ji. Možná něčím takovým Václav Kopta je.
23. září 2016
Ferenci Lisztovi nablízku
Když jsem dnes 23. září poprvé otevíral noty (Carl Czerny: Opus 599), měl jsem sváteční pocit. Vybral jsem si dobře: Opus 599, nesoucí název „Prvé cvičenia pre klavír“, není žádná ta pitomá školička, obsahující skladby typu: Sedí liška pod dubem, hraje karty s holubem…Noty sedí pevně na linkách tak, jak jsem si to při svém tréninku notové identifikace představoval. No a žákem Carla Czerného (1791-1857) byl i slavný Ferenc Liszt!
11. listopadu 2016
Zázrační starci
Můj a Lisztův učitel Carl Czerny byl zázračným dítětem. V devíti letech zahrál Mozartův koncert pro klavír. Takové zázračné děti se vyskytují i dnes. Ale pozor - jsou i „zázrační starci“, že bych se jím třeba teďka stal? Vzpomínám si, že jsem kdysi dávno ještě v černobílé televizi jednoho takového viděl. Měl určitě hodně přes osmdesát a ruce se mu, jak se mi zdálo, klepaly, ale jen když nehrál. Jakmile začal hrát, ruce a hlavně prsty byly velmi svěží a náročnou skladbu zahrál v neuvěřitelném tempu a bez jediné chybičky. Když skončil, obecenstvo bouřilo a dožadovalo se přídavku. Tu se ale ukázalo, že je tím, čím je, čili skutečně velmi starým pánem: dojemným omluvným gestem naznačil, že v nejlepším jest třeba přestati, a odšoural se ( za ještě většího potlesku) z pódia. Mám pocit, že to mohl být Vladimir Horovitz.
26. ledna 2017
Jsem zázračný stařec, ale jen z malé části
Tak už přes dva měsíce hraju z not. Dnes jsem se v Opusu 599 dostal k Etudě 39 (část „Cvičenia v ostatných ľahkých tóninách“).. Bál jsem se křížku, ale ono to jde, když si člověk proletí dotyčnou stupnici. Stupnice mám v hlavě ještě z dob lidové školy umění, a když si představím, že jsem si na ni vzpomněl i po padesáti letech, je to zázrak, i když pravda jen nevalný.. Čtení not jde pořád ztuha.
4. března 2017
Budu hrát „Měsíční sonátu“
Dostal jsem se k Etudě 71 ( část „Melódie s ozdobami a bez ozdôb“) a dlouho přemýšlel, zda to nepřeskočit – nač se zdržovat s ozdobami? Ale vzpomněl jsem si, že možná v Beethovenově „Sonátě měsíčního svitu“ nějaké ty ozdoby budou, takže radši se tím prokoušu.
30. července 2017
Dojel jsem
Dojel jsem k Etudě 78, do konce not mi zbývá ještě dvaadvacet pekelně těžkých kousků, včechny s křížky nebo béčky. Etud je celkem sto. Hraní z not je pro mne stále stejně vysilující, ale: víte, že se mi to začíná už trošičku líbit? Ona ta Etuda 78 není žádný Rachmaninov, ale je v ní jiskra a hudební nápad a je milo ji hrát.
8. srpna 2016
Hromnice
Do příštího svátku Hromnic snad dojdu na poslední stranu Opusu 599 Carla Czerného. Cvičím, pokud to jde, každé ráno hodinu (školní hodinu, tedy 45 minut). Dnes jsem sice šel „za piáno“, protože místo ranního cvičení píšu tenhle text, ale už ho zakončuji a odešlu, aby žil svým vlastním, zřejmě krátkým, životem. Tak si to ještě proletím, naposled pohledám chyby a překlepy, a pak zmáčknu závěrečnou klávesu na mé klávesnici: bude to ta s nápisemi s nápisem „End“..
8.srpna 2017 večer
A imbecilita
Tak mne napadá, když v předminulém století potenciální nevěsty musely předvést, jak hrají na piáno: nebyl to svým způsobem test inteligence, hmatatelný důkaz, že děvčeti to pálí, že se umí soustředit, že dokáže být trpělivá a dosáhnout skrz všemožné nesnáze excelentního provedení skladby „Für Elise“? Či kterékoli jiné, stačí dát před ni noty ? Tím dokázala, že je perspektivní nevěstou. Ale pokud bylo děvče, třeba i hezké, natolik „slabé v oblasti myšlení“ (imbécile znamená francouzsky mimo jiné i "slabý"), že nebylo sto (tak, jako v případě mé osoby) se noty naučit, tak…No, mám nad čím přemýšlet…
