Člověk do vesmíru nikdy nic dál nevyslal. Sonda Voyager 1 po 35 letech putování opustila oblast, kde převládá vliv Slunce, tzv, heliosféru. Na pozlacené destičce nese symbol sluneční soustavy a symbol člověka - muže a ženu...
V jedné Morgensternově básni se hovoří, že symbolem člověka je bota. Proč ne? Tak, jak se z voňavého batolete stane utahaný stařec, stane se i z voňavé nové krásné mokasíny nakonec sešlapaný škrpál. Jsou dny, kdy člověk i bota jdou tanečním sálem nebo vznešenou přírodou, jsou naopak dny, kdy zakopáváme, klopýtáme, šlapeme do kaluží, bahna či do něčeho ještě mazlavějšího… Přeneseně se to i užívá v běžné řeči – kdo z nás v životě někdy „neklopýtl“, kolikrát jsme se dostali „z bláta do louže“, a totéž i bota. V noci bota nehybně leží a člověk nehybně spí.
Ráno vstoupí do boty člověk a bota ožije. Tak, jako Jake Sully „vstoupil“ do svého avatara a pak ho „rozběhl“ po cizí planetě, propojí se i naše noha s botou a rozběhne ji pomocí signálů z našeho mozku, skrz míchu a nervy v příslušných svalech.
A pojďme o level výš: co když jsem já, celé mé složité živoucí a fungující tělo, botou. V noci bezvládně ležím v posteli jako avatar v transportní živné kapalině a najednou do mne vnikne Duch a rozsvítím se na všech svých mozkových obvodech. Je ráno a já jsem se probudil.
Symbol člověka je podle Morgensterna bota. Kdo si mne obul? Kdo do mne pronikl, kdo rozehrál mé šedé mozkové buňky, zmáčkl čudlík, že se mi otevřely oči, nahodil zvukařskou techniku do uší a do mluvidel? Odpověď je jednoduchá: moje já. Mé duševno. Anebo duše?
Bota je podle Morgensterna napodobenina zvířecí nohy. Morgenstern jako básník znal tropy ( ne že by jako Paul Gauguin pobýval na Tahiti, navštěvoval pouze dobré klasické gymnázium ) a uměl s tropy zacházet: ve oné básni laboruje se synekdochou typu „ pars pro toto“ – část místo celku. Když u nás v Čechách plácneme: „Nebyla tam ani noha“, znamená to že tam „nebyl ani jeden člověk“, (a to je právě synekdocha, poznámka pro budoucí maturanty). Morgenstern ale tvrdí, že člověk je přímo „napodobenina zvířecí nohy“. Udělaná z kusu kdysi živé, nyní již mrtvé a v nejrůznějších zapáchajících látkách vymáchané zvířecí kůže (za biblických časú se k vydělávání koží používalo psí lejno).
To celkem souhlasí s evoluční teorií. Člověk pochází ze zvířecího předka, byl tedy kdysi zvířetem. A ta zvířecí „líná kůže“ se po tisíciletí „vydělávala“. V čem všem možném se ten náš lidský manšaft nevymáchal – od krvavých potyček mezi kmeny přes punské války až po druhou světovou. Po ní se zdálo, že už snad stačilo… Ale nestačilo.
Pořád jsme ještě „ve vývoji“. Jak říká Morgenstern: „ Eine Wanderform vom Tierfuß / zu Merkurs geflügelter Sohle.“ To jsem napsal, abyste si mohli vychutnat originál, psaný jazykem filosofů. Jazykem Kanta, Hegela i Karla Marxe! (pokud to čte i nějaký člen KSČM- ne že bych jim fandil, ale vážím si každého mého čtenáře)…Josef Hiršal tu pasáž přeložil jako „Přechod od zvířecí tlapy/ k Merkurově patě s křídly“.
Filosof škarohlíd Schopenhauer by možná řek, že už nejsme ve vývoji, ale „v přechodu“. A když tak pozoruju, co se dějě v posledním čase, no: vyvádíme pěkně…
Podivná polyvalentnost poesie dovoluje nejen evoluční, ale i kreacionistické dovysvětlení: Křídla mají přece andělé: až se přechod resp. pochod boty-člověka dovrší a přejde všemi zádrhely, trním i, s odpuštěním, sračkami života, může se - pokud si to zaslouží a bude uznán tím úplně nejvyšším soudem za spravedlivého – převtělit z prosté boty v Merkurův božský opánek s křídly. Kdož jdeš po této cestě, kéž dojdeš svého cíle. Řekl bych, že Christian Morgenstern, narozený ještě r. 1871, po ní šel.
Asi by se nikomu nelíbilo, kdyby sonda Voyager 1 nesla jako symbol člověka botu, vyrytou na pozlacené destičce. Ten člověčí pár, který tam znázornili pro eventuální mimozemšťany, vypadá docela hezky, především ta ženská. Ale když si uvědomíme, že „voyager“ znamená česky „cestovatel“, co může být lepším symbolem pro poutníka na vpravdě nekonečné cestě než: stará, rozšlapaná bota?
