Kdysi za mých studentských časů kolovala na koleji kniha o Beatles, kterou tvořily obrazy různých výtvarníků. Ti měli za úkol nechat se inspirovat jejich písní a stvořit na to téma obraz. Na jeden z nich si živě vzpomínám.
Je už jiná doba, hraje se jiná hudba, ale Beatles zůstávají stále v našem povědomí. A hlavně jejich písničky. V jedné z nich zpíval Paul McCartney o tom, že přijde čas, kdy mu (a v mých představách i ostatním členům skupiny) bude jednou čtyřiašedesát let. „Až budu plešatý, budeš mne stále potřebovat, budeš mne stále živit?“ ptá se v ní mladičký Paul. A představuje si: „ Můžeš v teple u krbu plést svetr, zahradničit, vykopávat plevel… Budeme škudlit, abychom si v létě mohli pronajmout chatu na ostrově Wight. Tři vnoučata na tvém klíně… Jenže: budeš mne stále potřebovat, až mi bude šedesát čtyři?“
V jedné krásně barevné knížce, která kolovala na koleji (a dodnes ji mám někde schovanou) jsem pak viděl realisticky vymalován i obraz celé čtveřice Beatles – Ringa, Paula, Georgea a Johna - na oněch narozeninách. Jakoby fotografii rozesmátých bohorovných starých pánů, kteří se náramně baví. Jak to pak měl ( v daleké budoucnosti, až někdy po roce dva tisíce) zachytit fotograf ve svém ateliéru. A já jsem si představoval, tenkrát v roce sedmdesát, že se takhle skutečně setkají a k opulentní hostině si pustí tu písničku „When I'm Sixty Four“… A s nimi bude slavit celá Anglie…
Jak se někdy člověčí představa liší od skutečnosti! Dopadlo to jinak: oslava ve čtyřech nebyla možná, neboť ve jmenovaných letech byli při životě jen dva. Chybějící: John Lennon zemřel ve čtyřiceti v roce 1980, George Harrison v osmapadesáti roku 2001. Ale ani zbylá dvojice se nemohla společně sejít na oslavě tak, jak jsem si to představoval: „osiřelý“ Ringo slavil své 64 narozeniny v roce 2004, kdežto „osiřelý“ Paul až r. 2006.
Na videoklipu je píseň „When I'm Sixty Four“ ilustrována obrázkem dvou tulících se kulaťoučkých mírně přestárlých důchodců, kteří v roztřesených rukou svírají svou ranní kávičku, bába má po boku křížovku a děd má rozložený starý album, z kterého se sypou černobílé fotky. Na hlavách stříbrné poslední vlásky… vypadají oba na devadesát let.
Jaká byla ale skutečnost? Pokračuji a provětrávám dále dále Wikipedii:
Paul Mc Cartney byl v roce 2006 vdovcem a současně rozvedeným mužem. Lindu pochoval v roce 1998 a s jednonohou krasavicí Heather Millsovou se rozvedl r. 2003. Teoreticky mu mohly přijít pogratulovat jeho čtyři děti a kupa vnoučat ( dcera Stella měla v té době ročního syna Millera, dcera Marry měla sedmiletého Arthura, čtyřletého Elliota, víc se mi v teď tom chvatu nepodařilo zjistit. Takže na své oslavě svých čtyřiašedesátin snad nebyl na lavičce v parku sám s holuby.
Ringo Starr byl v době oslavy svých čtyřiašedesátin ženat s krásnou bývalou bondgirl (též bývalou dívkou ze stránek Playboye) Barbarou Bachovou. Byť jí v té době bylo už 58 let, rozhodně si ji ale nepředstavuji jako tlustou stříbrovlasou babičku s drdůlkem, která na lavičce plete svetr nebo pleje plevel na malé zahrádce. I když – mezi námi, žít s psycholožkou jakkoli štíhlou, to taky nemusí být žádný med.
Tedy ale - pokud u Starrů v roce 2004 slavili ve větším počtu, pak u stolu jistě nechyběl syn – bubeník Zak, který se „potatil“, i další Ringovy děti, Jason a Lee. Případně i nějaká ta vnoučata a možná i pravnoučata, kdo ví… Osobně bych ale Ringovi přál spíš oslavu ve dvou ( když se tak dívám na fotku PHDr. Barbary Bachové C.Sc. na Wikipedii), proč si nedopřát romantickou večeři v restauraci a pak pokračování doma ve svitu planoucího krbu… „Budeš mě líbat, budu tě vzývat, bude nám šedesát“ zpívalo se kdysi v české verzi této písně, pokud mne paměť neklame...
A proč vlastně jsem si na tuhle písničku vzpomněl? Zanedlouho budeme mít setkání deváťáků po padesáti letech. Myslím, že budeme plni života a že stříbrovlasí roztřesení stařečkové a stařenky z videoklipu „When I'm Sixty Four“ se nebudou konat, i když už nám všem 64 bylo. To až jindy, na setkání deváťáků po 64 létech – to bude jiná, to už nám potáhne na osmdesát – tehdy si asi pustíme ten klip s drdůlky a pradědečky. Ale přišouráme se tam my všichni zbylí přeživší v riflích, na tričkách s portréty Beatles a k přípitku si pustíme si tu slavnou desku „Sgt. Peppers´ Lonely Hearts Club Band“, která je označována za nejvlivnější rockové album všech dob… Snad to ovlivní a projasní na chvíli tu naši starobní posmutnělou náladu.
Taková je moje představa. Ale - mohu se zas, jak je u mne zvykem - mýlit. A všechno bude jinak...
