Nemám teď na mysli dílo Leoše Janáčka Zápisník zmizelého – pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír, které je tak světové, že o něm píše Wikipedie pouze anglicky ( česká verze byla asi vymazána, neboť se tam nevhodně citovalo z Janáčkova dopisu Kamile Stösslové, anglická verze intimní Janáčkovo vyznání zveřejnila: ( „...And the black gipsy girl in my Diary of One Who Disappeared – that was you.“) Nicméně toto slavné dílo, které v orchestrální úpravě nahrál v roce 1989 s Brigitte Baleysovou a Philipem Landgridgem s Berlínskými filharmoniky slavný Claudio Abbado, toto dílo dnes ponechám stranou.
Našel jsem jiný zápisník. Ve starém domě se najde ledacos. Někdo z přátel mého otce, jemuž by napřesrok bylo už sto let, mu kdysi daroval svůj zápisník. Zmizelý ( na štítku není jméno a jeho už jistě také kryje náhrobní kámen) tam zveřejňuje sbírku svých literárních parodií.
Literární parodie, to je zvláštní žánr, který, jak jsem někde četl, byl velmi oblíben v Sovětském svazu (zřejmě to byla jediná povolená forma intelektuální zábavy - ovšem pozor, ne každý slavný se tam mohl parodovat ). Vtip spočívá v tom, že se napíše text – próza nebo báseň – tak, jak by to napsal třeba (zůstaňme v tom Sovětském svazu) Alexandr Sergejevič Puškin, Anton Pavlovič Čechov, Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin, Ilja Ilf a Jevgenij Petrov a tak dále a podobně. Čtenář čte a je přesvědčen, že humoristickou povídku napsali veselí kamarádi z Oděsy (Ilf a Petrov), řeže sebou smíchy – a on je to zatím někdo úplně jiný ( humorista, specializující se na parodie). Je to vlastně blízké imitování známých osobností, viz náš Václav Faltus. Jenže v psané podobě.
Imitovat či parodovat se dá i mnoha dalšími způsoby, třeba hudbou. Takový Jiří Šlitr dokázal kdysi v divadle Semafor zahrát píseň „Šla Nanynka do zelí“ tak, jak by to zahrál: Mozart, Bach, Aram Chačaturjan a dokonce i jak by to zahrál Jiří Suchý (ten ovšem z předváděné parodie moc radosti neměl).
Ale zpět k mému neznámému zmizelému. Jakoby to představení v Semaforu viděl a nechal se inspirovat: napsal literární parodie právě na téma „Šla Nanynka do zelí“. Dovolím si otisknout tři ukázky:
Ukázka 1
Francois Villon:
Balada o ucourané Nandě
Lisetko, Žando, Marceli,
Fenetko, Káčo - uličnice,
páteři, žáčci nesmělí,
namalované krasavice,
stírejte slzy, palte svíce,
zní poslední má serenáda.
Zcourané Nandy není více -
vzpomeňte na ni - na neřáda.
Ty její horké pocely.
Ten žár, když vklouzla do světnice
a vyváděla v posteli,
že zapomněla na štěnice.
To byla, k sakru, milostnice.
A měla vám mne, holka, ráda!
Byla jak burský ořech v mlíce -
vzpomeňte na ni - na neřáda.
Zrovna minulou neděli
vyšla, jak byly tyhle hice,
pytlačit někam do zelí.
Přišel tam Pepík, zblejsk ji v trice
a dal jí košem do palice.
Chudinka byla ještě mladá.
Zhasla hned jako malá mšice.
Vzpomeňte na ni - na neřáda.
Poslání:
Nožičky měla gazelí,
široké boky, rovná záda.
A teď je, chudák, s anděli -
vzpomeňte na ni - na neřáda.
Tuhle Villonovskou baladu vystřihl můj zmizelý samizdatový autor parádně. Všechna čest předúnorovým gymnáziím, jejichž literární výchova musela mít vysokou úroveň. Neznámý zvládl totiž parodovat i Erbena, Hálka, Sovu (Antonína), Bezruče, Pujmanovou, Nezvala, Seiferta, Majakovského... A všecko dle mustru "Šla Nanynka do zelí". Ta Villonovská parodie byla z nich nejlepší, proto jsem ji vybral.
Poslední dvě ukázky umožňují lokalizovat můj nález časově (je tam datum) i druhově – patří skutečně mezi samizdaty, neboť parodovat schůzi závodní organizace nebo nařízení školského odboru krajského národního výboru, to už, v letech padesátých, zavánělo kriminálem, nebo přinejmenším předvoláním před výbor strany v daném podniku.
Ukázka 2
Ze zápisu členské schůze:
........na ukončení slavnostní schůze, které se zúčastnilo skoro všecko členstvo, nanesl soudruh předseda aktuálnost o Nanynce. Naše organisace k tomu zaujala své rázné stanovisko.
Při plodné diskusi podotkl soudruh Václavek, že u nás v závodě byl také nedbalostí někoho z členstva rozšlápnut košíček, avšak při zvýšené ostražitosti a bdělosti nejen závodní milice, ale i nás všech, se podobný případ nebude opakovati.
Závěrem členové naší závodní organisace se jednomyslně rozhodli poděkovat straně a vládě, že rozoráním mezí a dostatkem zelí v JZD úspěšně se bojuje proti reakci a za upevňování světového míru.
Ukázka 3
KNV-ŠOT IV/3 8.X.1955
Věc: Šla Nanynka do zelí.
Všem správám škol národních, středních, odborných a zvláštních.
K uvedenému textu zjistí všichni ředitelé pod osobní zodpovědností a nejpozději do 1.XI. 1955 v trojím vyhotovení zašlou:
1/ Data uvedené Nanynky, jméno a bydliště, kdy začala chodit do školy, zda byla očkována proti neštovicím, zaměstnání otce (dřívější i nynější), jaké je národnosti i náboženství.
2/ Správa školy provede důvěrný průzkum, zda se jedná o zelí z Mičurinského políčka neb ze scelených lánů místního JZD nebo zda je z polí ještě soukromě hospodařících rolníků.
3/ Je zapotřebí zjistit, zda jmenovaný Pepíček je pionýrem či v ČSM nebo je-li v obědové družině mládeže. Nařizuji, aby správy škol o podobnou mimoškolní činnost mládeže jevily náležitý zájem a sledovaly i tuto otázku v denních pracovních plánech jednotlivých učitelů.
4/ Zvlášť důrazně upozorňuji, že úhrada náhrady poškozeného košíčku, byl-li řádně invertován, nemůže být hrazena z režijního fondu té které školy. Opravu nechť zařídí vedoucí učitel polytechnické výchovy nebo kroužku dovedných rukou a potřebný finanční náklad snad po dohodě s rodiči by mohlo zapravit SRPŠ.
Za: Podpis /nečitelný/
Tolik z mého "Zápisníku zmizelého". Zda jím byl inženýr, učitel, lékař, právník či nějaký jiný absolvent gymnázia, který maturoval snad ještě v první polovině minulého století, to už se nedovíme. Nebo má někdo doma také takový zápisník a podá mi informaci?