Tajná skupinka „požárníků“ (rozuměj: požárník je ten, co zakládá požáry) slavila 12. srpna 1882 úspěch. Divadlo hořelo jasným plamenem a rozjásaný národ český dostal tvrdý úder. Takových úderů bylo i bude ještě mnoho...
Není v Česku známější požár, než ten, při kterém 12. srpna 1881 vyhořelo Národní divadlo.
Když si připomeneme okázalé akce českých vlastenců, od radostného svážení základních kamenů až po slavnostní uvedení Smetanovy „Libuše“ za účasti korunního prince Rudolfa, předpokládaného budoucího císaře, jemuž jako prvnímu v historii zahráli prezidentské „fanfáry z Libuše“ – dělo se toho v Praze víc než dost, aby z toho nebylo tisícům rodilých německých Pražanů úzko. Nelze pak vyloučit, že se vytvořila extremistická skupinka horkých hlav z řad německých studentů, která se rozhodla srazit protivnému týmu českých Pražanů hřebínek. Akce byla provedena, jak dohledal spisovatel Miroslav Ivanov ( M. Ivanov – Požár ND aneb příliš mnoho náhod, Academia 2000) s německou důkladností ( protipožární opona zafixována proti spuštění, všechny hydranty v divadle poškozeny, tlak vody ve vodárně umně snížen, vodovodní potrubí u divadla poškozeno (resp. opravovalo se), vždy otevřené okennice pod spodní střechou do jedné zavřeny - právě tam nahoře to začalo náhle velmi rychle hořet - nejvýkonnější parní stříkačka v ten den nebyla schopna zásahu (obsluha ji nechala od minulého dne rozebranou) a konečně (to už zní jako ze hry Járy Cimrmana) – všichni pražští hasiči byli na pohřbu kolegy (zemřel vůbec onen nadmíru oblíbený hasič přirozenou smrtí, nebo byl také obětí jejich spiknutí? Pozn. P.K.)…
Tajná skupinka „požárníků“ (rozuměj: požárník je ten, co zakládá požáry) slavila 12. srpna úspěch. Divadlo hořelo jasným plamenem a rozjásaný národ český dostal tvrdý úder. Takových úderů bylo i bude ještě mnoho, zvláště v osmičkových letopočtech ( říkal si možná tehdy otec národa Palacký, kdo ví, kolik takových osmičkových letopočtů z dějin národa českého v Čechách i na Moravě měl ve svém notesu).
Dnes už víme, co bylo dál a že právě onen požár přinutil Čechy a Češky k novému vzmachu. Troník ke troníku a Zlatou kapličku i novou míru národního sebevědomí jsme si darovali sami sobě. Leč, co by se stalo, kdyby k požáru nedošlo? Tak to vám můžu říci docela přesně, jako když poručík Troník popsal kadenci samopalu vzor 24: Místo slavné Hynaisky by v divadle visela opona Ženíškova.
No a? řeknete si. Zde už si musíme pomoci jinýmim prostředky, nežli suše psaným textem.
Nejlepší by byl film (nejlépe hraný, nikoli dokumentární). Zachycoval by vzrůstající napětí mezi českými obyvateli matičky Prahy i celé země, s jásotem sledujícími svoz základních kamenů ND ze všech koutů, na druhé straně německy mluvícími obyvateli naší kotliny, kteří to také – v Praze asi za zavřenými žaluziemi - sledují. Přínosem filmu by bylo, že by se český divák opět mohl pokochat pohledem na živého Palackého a ostatní velikány a s tisícikorunou, resp. pětistovkou v ruce posoudit výkony maskérů, vytrénované na seriálu Tvoje tvář má známý hlas (naposled velikáni obživli ve filmu „Jára Cimrman ležící spící“, nepočítám - li reklamu na pivo, kde Josef Jungmann plete češtinu s němčinou).
Dramatickou pružinou filmu by ovšem byla činnost studentů-paličů, připravujících v temných zákoutích staré Prahy svůj dokonalý zločin. Thriller by vrcholil v okamžicích, kdy jeden spiklenec odesílá potrubní kanálovou poštou morseovkou zprávu „mravenci v mraveništi“ ( v originále Ameisen in den Ameisenhaufen, což znamenalo, že hasiči se na pohřeb kolegy dostavili v plném počtu) a „petrolejová četa“ vyrazí podzemím románské Prahy, dovyviklává předem rozviklaný základní kámen „Radhošť“ a žene se požárním schodištěm založit požár na půdu nad hledištěm.
Ale filmaři by mohli ohromit diváka i jinými zážitky, než jenom akčnímim scénami. Divák by mohl shlédnout v celé kráse první Ženíškovu malovanou oponu těsně před tím, než shořela. Jen tak mimoděk by kamera prezentovala oněch pět nadživotních figur, kterým vévodil svalnatý plavovlasý sedmimetrový troll s typicky trollím tupým výrazem, obklopený ženskými postavami, macatými jako měsíc z písně skupiny Chinaski. No, o mrtvých jen dobře, říká se, a je též možné, že mi Ženíškovy postavy připomenuly některé neoblíbené osobnosti mého pracovního života, takže mohu být zaujat. Ale není problém si tu původní Ženíškovu předlohu na oponu na wikipedii dohledat, dílo toto by se hodilo – opět dle mého názoru - do velkého hospodského divadelního sálu kdesi na venkově a starosta z Teletic i kůń Karel by byli jistě nadšeni ( viz film Karel a já, 1942 ), ale – zkuste si to monstrum představit v ND v Praze …
Leč zpět k filmu. V našem fiktivním thrilleru jsme skončili u rozpoutání požáru. Jelikož jsme viděli obludnou oponu, praskot padajícího stropu hlediště nás již tolik nebodá do vlasteneckého srdce, neb se stropem vzala zasvé i zmíněná první opona. Troll doutná kdesi v orchestřišti, smyčce i s Dvořákovou dirigentskou hůlkou se škvaří a obraz zkázy se pomalu zatmívá.
Film ale nekončí. Zavádí nás do Říma a Benátek druhé poloviny 19. století, kde budoucí autor nové opony – nikoli již Ženíšek - studuje a kopíruje díla starých mistrů. Též do staré Vídně, Paříže, do porcelánky v Sévers, kde si budoucí malíř přivydělává výzdobou jejích porcelánových produktů. Skvělí pánové – dr. Strossmayer nebo architekt Hlávka - mu dávají doporučení k studiím v Paříži, nejdříve u známých soukromě vyučujících umělců, nakonec až na École des Beaux-Arts. Ano, syn vídeńského krejčího, kterého otec doma v bytě plném nití pokoutně učil česky, stává se nakonec důstojníkem francouzské Čestné legie, členem České akademie nauk a umění a profesorem pražské Akademie.
A jsme u konce našeho filmu. Za Vojtěchem Hynaisem přicházejí členové sdružení pro dostavbu Národního divadla s otázkou, zda by se nemohl ujmout úkolu z největších. Ano, rozměr opony je 142 metrů čtverečních. Už jen toto bere dech. Ale ten prázdný prostor se musí zaplnit postavami, musí získat hloubku a kouzlo. A musí splynout s architekturou interiéru a být pražský i pařížský i vlastenecký. Abychom my, venkované ze všech koutů, i cizinci, kteří k nám zavítají, měli po té, co se nám zjeví před očima, na chvíli pocit, že se účastníme něčeho nadpozemského.
Takže jen to jsem vám chtěl říct. Jestli zrovna ten váš kandidát vyhoří jak to divadlo v roku 1882, netrapte se. Možná právě v těch plamenech mizí trollovské monstrum a začíná vznikat něco nádherného, co jednou budeme obdivovat a ctít. I když pár let tu bude strašit kupa popela ze spáleného hlediště a stropu, jak to zažili naši předkové v těch osmičkových letech 1882, 1883… ale jen do 18. listopadu 1883, kdy měla premiéru tehdy čerstvá, dnes víc než stoletá má milovaná Hynaiska. A samozřejmě, i jí na počest tehdy zněly fanfáry z Libuše.
